Faust

Za věčným ženstvím jsme neseni výš…

Jeden z nejvýraznějších současných evropských režisérů a čerstvý držitel Evropské divadelní ceny (nejvyššího evropského divadelního ocenění) Jan Klata a jedno z nejdráždivějších a nejzásadnějších děl evropské kultury společně… O tom, co je to zlo, všichni nějakou představu máme – někteří se zlu snaží čelit, jiní zlo cynicky využívají, další jím jsou fascinováni, někteří jej nevědomky následují. Jakou podobu však dnes má dobro? Co přináší Faustův příběh o sebevědomém hledání lidskosti a snaze proniknout do nejhlubší podstaty života a zákonitostí přírody pro naši současnost? Existuje ještě naděje? 

Jan Klata v Divadle pod Palmovkou v roce 2018 inscenoval Shakespearovu hru Něco za něco, která se stala Inscenací roku 2018 v Cenách divadelní kritiky. Inscenace Faust vzniká podle obou dílů Goethovy dramatické básně. 

Představení je vhodné od 15 let.

Premiéra: 2. 3. 2019
Režie a divadelní adaptace: Jan Klata
Délka představení: 3 h 10 minut, včetně přestávky

Inscenace zůstává stále na repertoáru divadla, ale aktuálně není nasazována do programu.  Obnovení repríz budeme včas inzerovat na webových stránkách divadla.



Děkujeme za pozvání litevskému festivalu TheATRIUM Klaipeda, festivalu Divadelní Flora v Olomouci a festivalu Divadelní svět Brno.

Z reakcí diváků:

"Vážení, 
právě jsem se vrátila z představení Fausta, a tak Vám pod velkým dojmem hned píši. Klasické provedení mám samozřejmě raději, ale byla jsem především okouzlena výkony herců. Zaujal mě především projev Milana Mikulčíka, který byl přímo úžasný. 
Přeji všem mnoho úspěšných her a diváckou přízeň. Ráda přijdu znovu.
S pozdravem Jaroslava Čapková"


PŘEKLAD RECENZE Z LITEVSKE KALIPEDY
„Faustas“ ir tuštuma. Jano Klatos spektaklisfestivalyje „Theatrium“
Faust a prázdnota. Vystoupení Jana Klaty na divadelním festivalu Theatrium
Napsala: Daiva Šabasevičienė
https://vilniausgalerija.lt/2021/06/16/daiva-sabaseviciene-faustas-ir-tustuma-jano-klatos-spektaklis-festivalyje-theatrium/?fbclid=IwAR2I-cV7r4ipI-xm58f9MpCkfp5NguxhCNglfYt6X_-n0ru1pZjM7Zri9mE

České Divadlo pod Palmovkou uvedlo na festivalu TheATRIUM v litevské Klaipedě Fausta podle Johanna Wolfganga Goetha. Jan Klata, polský režisér působící na různých scénách po celém světě, věnoval představení, které vzniklo v roce 2019, anatomii zla. Faust, který je třikrát delší než kterékoli Shakespearovo drama, se inscenuje po celém světě. Buď se inscenuje ve své nezkrácené verzi celé, nebo proto, aby představilo mladému publiku klasické literární dílo. To je případ režiséra Jana Klaty: vytvořil hru pro mladé lidi. Mimochodem, je to úplně poprvé, co jsem viděl divadelní představení, jež je tak otevřeně zaměřeno na konkrétní cílovou skupinu.
Ještě před začátkem představení se ve foyer rozdávají červené ďábelské rohy a před začátkem všech tří částí se divákům připomene, že je čas stisknout tlačítko a rohy rozsvítit. Toto názorné vynesení "zla a dobra" na povrch zbavilo režiséra jakéhokoli "pomalého" filozofování a proměnilo představení v jakýsi koncert. Jan Klata hudebními skladbami jakoby komentoval Goethova Fausta. Hudební složka inscenace je utvářena skladbami populární hudby z Klatova mládí. Zejména skladbami, které byly v té době populární nebo satanistické. Portréty Fausta a Mefistofela tak získaly rysy nové doby.
Hra začíná bez napětí. Důraz není kladen na emoce, ale na filozofickou stránku. To považuji za možná nejdůležitější rys této inscenace. Tím, že si režisér vytvořil vlastní faustovskou rétoriku, respektive určité komentáře k Faustovi, ale zároveň neopustil autentický Goethův text, nevynechal žádnou z důležitějších částí díla ukazuje, že Klata je nejen svobodný v tvorbě, ale že tato svoboda je založená na opravdu hluboké analýze díla. 
Klata je zastáncem fyzického divadla, takže struktura jeho představení je formována tak, aby divák jasněji prožíval ďáblovy zkoušky. Režisér utváří vše pomocí jisté nedbalosti, aniž by satanským kontextům poskytl kapku mystiky. Jeho Faust je týpek v džínách a kožené bundě. Klata jakoby říkal: „Nakonec jsme nezávislí na tvorech, které stvoříme.“ Inscenaci vytváří jako DJ, pak stačí akce. Slova se slévají do řek. V očích diváků je nebeská orgie. Paradox: žádná agresivita v tvářích a pohybech herců. Tyto tři části hry jsou přísně promyšlené a neodůvodňují ani tak Goetheho dílo, jako spíše Klatův vlastní koncept. Druhé dějství je dialog s minulostí. Hledání smyslu života v boji ve „veřejném sektoru“. Zde se Faust setkává s císařem a jeho dvorem. Na jevišti vidíme zchátralý zábavní park: neskutečně nakreslená auta, zhroucený dinosaurus, superman uvízlý v zemi. Svět vytvořený Klatou je proto velmi snadno rozpoznatelný.
Když viděli krásnou Helenu v bílých šatech, běhali jako psi. Pokud je dílo německé klasiky spojením starověkých a středověkých mytologických postav, pak polský režisér vše schematizuje do robotiky. Není náhodou, že ve druhé části představení se vedle postav objevují loutky. Venkovní akce se promění v „domácí“ divadlo, kde hrdinové spolupracují a vytvářejí nový význam. Pokud Faust hledá bezpodmínečnost, pak nově vytvořený umělý člověk mluví infantilní řečí klonovaných bytostí. Stylistický eklekticismus Klatových činů již ve druhém plánu plní podobné funkce jako různé metody poezie používané Goethem. Zdá se, že Helenina robotická fráze: „Spojení mezi láskou a životem je přerušeno“ očistí Faustovo ještě větší stažení, jeho vědomí vlastní viny. Pro režiséra je důležité vytvořit malé scénické "odrazové můstky", o které by se divák opíral a mohl si individuálně odpovědět na otázku, zda je možné v moderním světě nalézt lidskost a jaká je geneze naděje.
Ve třetím dějství Smysl říká: : "Zasévám do srdce úzkost. / Na souši i v oceánu / nepřestanu děsit."Klatův Faust je roztržitý, otevřený muž středního věku, který žije v neustálém napětí. K extázi však nevede pouze zkušenost. Podtrhují ji ostré hudební tóny. Ve třetím dějství se zábavní park promění ve svět robotů. Černé plastové kostky visící nad jevištěm jsou mraky, které přinášejí smrt, Faust má zavázané oči, což znamená, že je oslepen. V reálném světě se daří síle zla a na jevišti se tančí.
Všechny scény jsou spojeny sloupem stojícím v popředí. Je to jak sloup k promluvám, tak i místo ukřižování. Ve 3. dějství se mrtvá Markétka zjeví jako světice a vede oslepeného Fausta na smrt.
Svět ovládají mefistofelské křeče, ne pravidla božského řádu. Není náhodou, že se toto představení soustředí na Mefistofela: má červené boty místo „kopyta“, není potřeba ani jedna kratší noha, stačí jedna nohavice zastrčená do bílé ponožky...
Jan Klata skvěle pracuje s celým hereckým souborem. Z herců si nejvíce zapamatujete Jana Teplého jako Fausta a Terezu Dočkalovou jako Mefistofela. Zajímavá je i postava Markétky: Kamila Trnková mluví text mimořádně pisklavým hlasem. Tento obraz "čisté panny" ji posílá rovnou do nebe. Rudovlasá zmrzačená dívka, která se ve třetím dějství promění ve světici, je groteskní postava a Klata se snaží jednoduše zachytit její cestu po schodišti vedoucím pouze na jednu stranu - buď do království nebeského nebo do pekla. Ve třetím dějství režisér postavil čtyři figurky Panny Marie, jako by se snažily očistit démonicky toxické prostředí. Pro ženské city už není místo.
Pro delší situace z Goetheovy předlohy zvolil režisér práci se sborem, kterému je stejně jako v antickém divadle svěřena důležitá role zprostředkovat vývoj evoluce civilizace a zároveň její úpadek. Démonické síly nenávratně dobyly svět a nutí nosit ďáblovy červené rohy, i když zní kostelní zvony.
Jestliže se na začátku zdálo, že Jan Klata hraje hru pro teenagery, po třetím dějství si uvědomíte, že přesně popsané okolnosti se díky parafrázovaným hitům staly varováním, že žádný Superman svět nezachrání. Zemská kůra je už příliš jedovatá, příliš chemická, než abyste ji prorazili hlavou.
Žijeme v době, kdy o sobě svět promluvil již mnohokrát a mnoha způsoby. Režisérům tak nezbývá než navázat na to či ono dílo, ponořit se do pravd napsaných génii a přetvořit je podle svých možností. Demagogie a plané sliby politiků přiměly divadelníky, aby se znovu obrátili k Faustovi. Tvůrci se stahují z opozice a zůstávají na straně aktivních myslitelů. Ve své lásce k hercům je Jan Klata nazývá skutečnými intelektuály lidstva. Degeneraci lidstva mohou zastavit pouze různé výklady a způsoby myšlení.
Scénograf a kostýmní výtvarník Miroslaw Kaczmarek vytváří abstraktní obraz "po katastrofě", ve druhém dějství jej redukuje na hřiště a poté jej proměňuje v model života, v němž vzkvétá umělost. Díky choreografovi Maćkovi Prusakovi připomínají postavy vytvořené herci loutky syntetické současné reality.
Pokud neznáme poslední tvorbu Jana Klaty je těžké říci, zda současná popkultura a různé paralely s rockovými hvězdami jsou jen obrazy z minulosti nebo parafrází režisérova osobního života. Přestože Goethovo dílo v Klatově inscenaci na jevišti není realizováno v celém rozsahu, lze na základě inscenace sledovat zážitky, které se vynořují v průběhu jeho četby a hledat osobní smysl života. Otázky filozofické existence jsou zde vyjádřeny prostřednictvím osobně poznaného života. Smlouva s ďáblem Klatu neuspokojuje. Veškeré jednání moderního člověka je podřízeno kultu smrti. Faust se na diváka obrací s naléhavým sdělením, že duch popírání a ničení je natolik aktivní a “moderní”, že smysl lidského života plně spočívá na schopnosti každého z nás odolat peklu pokušení.