477 - ROZHOVOR S TOMÁŠEM DIANIŠKOU
Tomáši, máme radost, že ti můžeme pogratulovat k ceně za nejlepší poprvé uvedenou českou hru, kterou jsi nedávno získal za inscenaci Tělo tajné agentky v Klicperově divadle.
1. Na co, ze své tvorby bys diváky aktuálně pozval a proč?
Diváky bych určitě rád pozval na Ženu filmového kritika, kterou hrajeme na malé scéně Divadla pod Palmovkou. To se myslím, povedlo, jestli to mohou tvůrci říkat, protože je to docela zábava. Bavilo nás vymýšlet to, je tam příběh, oblouk a přitom je to krátké a svižné.
2. Co chystáš nového v Divadle pod Palmovkou?
Dnes (pozn. red. 16. 4. 2024) jsme odstartovali zkoušení nové inscenace Noc zlomených nehtů. Což je gangsterka o dvou holkách, které dluží prachy a začnou dělat nekalé věci, aby peníze získaly. Zapletou se do podsvětí a je to taková divoká komedie. Ale hlavně to bude rappový muzikál.
3. Svou tvorbou jsi mimo jiné odstartoval vlnu zpracovávání témat 90. let, které je v současnosti populární. Následoval úspěšný televizní krimi seriál České televize Devadesátky nebo Polosvět, který se klíčovým zločinům téže doby věnuje v dokumentárním formátu a další. Narážím na Tvou inscenaci Pusťte Donnu k maturitě, kde se mladí lidé přemístí v devadesátkách v prostoru (z USA do ČR). Co Tě fascinovalo na 90. letech a nakolik sleduješ co se v té době dělo? Jaká témata Ti jsou nejbližší?
Já jsem v devadesátkách vyrůstal, takže jsem to měl hned na talíři. Měl jsem spoustu času, když jsem přišel domu ze školy, zapnul jsem telku. Celou tu popkulturu znám a hltal jsem to všechno. Teď už je to takový příjemný retro, „hadry a hudba“ jsou úplně guilty pleasure a je vlastně docela vtipný si to na sebe někdy obléct, nebo si pustit starej televizní seroš. Asi všichni cítí, že už to zestárlo. A častokrát třeba populární hudba z devadesátých let nezestárla úplně dobře. Je sranda si to někdy připomenout. A mám to rád, protože už od toho máme odstup. Spoustu let uplynulo, i když se to nezdá. Když budeme popisovat třeba nultý léta nebo dvacátý léta 21. století, bude to asi pro naše děti vtipný, ale zatím máme vtipný devadesátky. Já bych s tím rád pokračoval. Mě fenomén dekády devadesátých let baví a myslím, že to není ještě vytěžené.
4. Jaká témata z 90. let jsou Ti nejbližší?
Ono se to dá shrnout pod ten zločin, ale to nebylo jenom o zločinu. Mě na tom hodně baví a fascinuje právě ta muzika. Kdo jiný tehdy mohl na Letné postavit svoji nadživotní sochu než Michael Jackson. Teď už by to tady nefungovalo. Dneska už se spíš všichni zpěváci snaží být i skrze sociální sítě jedni ze svých fanoušků a polidšťují se. Zatímco v 90. letech se zpěváci a interpreti naopak zbožšťovali. Což je docela zábavný fenomén. Neměli jsme blízko k Luneticům, přitom to byli úplně obyčejní kluci. Ale tehdy to byly modly, ke kterým se člověk lehce nedostal. Tento fenomén z hudební branže mě baví, jak to tehdy fungovalo, hudba, která už je stará a je skoro trapné ji poslouchat – teď myslím populární, rocková hudba samozřejmě nezestárla, ale kapely pro dívky nebo pro mladý lidi jsou dnes překonaný. To bych ještě rád někdy vytáhnul.
5. V oceněné inscenaci Bezruký Frantík, na které jsi pracoval s Igorem Orozovičem se vyměnilo obsazení. Jakuba Albrechta, nominovaného na Thálii, který vyhrál Cenu divadelní kritiky 2019 v kategorii mužský herecký výkon, vystřídal Vojta Fülep. Inscenace se zprvu hrála v Divadle pod Palmovkou ve Studiu Palm OFF, ale pak se přesunula do Velkého sálu, což mimo jiné značí její velký úspěch. Vojta Fülep přišel z nového cirkusu, je členem souboru Cirk La putyka od jeho samotného vzniku a s novocirkusovými představeními procestoval většinu Evropy a také navštívil USA, Austrálii nebo Čínu.
Jaký nový rozměr přinesl do inscenace, a jak se v něm uplatňují jeho pohybové, akrobatické, komické a herecké vlohy?
Vojta je i činoherní herec, vystudoval ostravskou konzervatoř, hrát umí, i když to na delší čas přerušil. Teď se k tomu skrze Divadlo pod Palmovkou vrací, z čehož mám radost. Už jsem si ho obsadil i do jiného divadýlka. Vojta do Frantíka přinesl lehkost. Jde mu to, cosi budeme povídat, o dost snáz, než Jakubovi Albrechtovi, který si s Frantíkem trošku zničil záda. Alespoň na čas, takže už se do toho raději nevrátil, abychom neriskovali. Zatímco Vojta všechny ty úkony, který se mají dělat nohama, dělá velice hladce a svižně a vypadá to úplně prostě. Ale zkuste si zatlouct hřebík nohou i s kladívkem, vzít kladivo do nohy, není to vůbec jednoduchý. Nebo si obléct sako a kalhoty s kšandami. Tak to on všechno dokáže a vypadá to hrozně jednoduše. Samozřejmě je nutný, aby Bezruký Frantík na divadle působil autenticky. Všechny pohyby Vojta zvládá a hraní mu jde také dobře. Divák, který viděl obě alternace, co se kvality inscenace týče, podle mě nepozná rozdíl.
6. Inscenace Encyklopedie akčního filmu konceptem trochu připomíná Pusťte Donnu k maturitě. Tři mladí lidé se v ní pro změnu přemístí v čase ze současnosti do normalizačního ČSSR sedmdesátých let v době vzniku Charty 77 a musí zařídit, aby to dopadlo tak, jak má. Herci zpívají, na scéně je i živá kapela, která hraje dobové „fláky“ od Plasticů apod. Milovníci akčního filmu si výrazně užijí všech odkazů a možná i to je důvod proč hru chystají uvádět už tři další divadelní spolky a soubory. Kdo je Tvůj akční hrdina?
Já jsem vyrůstal na Arnoldovi Schwarzeneggerovi, jeho filmy já miluju. I když tuhle jsem si něco pouštěl a je to trošku trapný. Pokud to není ovšem Terminátor 2, ten je skvělej furt. Ale některé filmy jako Běžící muž už jsou trošku starší. Ale pořád je to zábava. Akční hrdinové teď tak, jak je známe z osmdesátých let, už moc nefungují. Začalo se to bortit s Brucem Willisem, který najednou cítil bolest na rozdíl od Sylvestera Stalloneho nebo Arnolda. Bolelo ho, když ho někdo praštil. Ve Smrtonosný pasti začal zvrat, který trvá vlastně do teď a dnes už akční filmy vypadají spíš jako dobře natočené show reely režisérů, kteří předvádí, co všechno lze natočit na jeden záběr a jak se dá pracovat s kamerou. Pořád je to zábavné, ale akční filmy už tolik nevyhledávám.