469 - Rozhovor s režisérkou Ksenijí Krčar
V první řadě musím říct, že mám velmi ráda britskou dramatiku 90. let a vůbec celé tohle období. A že hra Vaříme s Elvisem obsahuje všechno, co mám na téhle dramatice nejraději. Je to opravdu skoro ukázkové britské drama té doby: v tom, jak je hra napsaná, že jde o velmi černou komedii, ale zároveň také o drama – dokonce o velmi vážné drama… A druhou věcí, která se mi na téhle hře velmi líbila bylo, že v centru dění jsou dvě velice zajímavě napsané ženské postavy, a že jsou jimi matka a dcera.
Zaujala tě hra hned napoprvé?
Ano, napoprvé, i když jsem v ní nejdříve neviděla velké drama, ale spíše drsnou komedii. Ale pak, když jsem si to přečetla poněkolikáté, jsem zjistila, jako že je to opravdu velmi silný a bohatý text.
Jak jsi se vůbec dostala k britské dramatice devadesátých let?
Tak trochu náhodou, když jsem na divadle viděla hru Marka Ravenhilla Shopping and fucking. Ta hra mě tehdy velmi překvapila a zasáhla a já se ptala sama sebe, čím to je. Dívala jsem se na představení a říkala si: „ježiši, my se tady smějeme a je to vtipné – a pak do toho najednou přicházejí slzy a je to strašné…“ A pak jsem narazila na Martina McDonagha, který tedy není Brit, ale jeho dílo je součástí tohoto typu dramatiky. A jeho hry pro mě byly tím vůbec nejlepším, co jsem za poslední roky četla. No a pak jsem začala britské drama sledovat trochu podrobněji.
Proč je vlastně britská kultura devadesátých let minulého století tak zajímavá?
Britové tehdy dovedli ukazovat směr a určovat charakter mnoha věcí, které přitom dělali a vnímali jinak než všude jinde ve světě. Šlo o celé období, kdy se začali prosazovat skoro vším, co dělali - a nebylo to jenom divadlo. Byla to také hudba, celé to fantastické období brit popu, které mělo velký význam na světovou hudbu jako protiváha k americkému grundge. A objevila se také výrazná britská oděvní móda, která do té doby téměř nebyla zajímavá... Britové zkrátka tehdy začali být zdravě hrdí nato, že jsou Britové, že jsou cool a v nejlepším smyslu světoví. To mně fascinuje
Britské hry z devadesátých let se často týkají nepříjemných a tabuizovaných témat. Je to často dost drsná záležitost…
Ano, to je. Ale zajímavé na tomto typu dramatiky je právě způsob, jakým se dramatické pasáže střídají s humorem a komikou. Jakmile se tyto hry stanou nějak těžkými, vážnými nebo nepříjemnými, hned se „střihnou“ do humoru. Ne proto, aby před nepříjemnostmi utíkaly, ale proto, aby diváci mohli ty nepříjemné věci přijmout, pochopit jejich podstatu. Díky tomuto postupu se pak může na divadle mluvit docela otevřeně skoro o čemkoliv, protože pak nezůstává pocit nějaké temnoty nebo deprese. Často naopak právě tyto hry diváka posilují, osvobozují od strachu, provádějí temnotou.
Ve hře Vaříme s Elvisem jsou velmi silné ženské postavy. Dalo by se o této hře říct, že je feministická?
Mně se právě na téhle hře líbí, že se povrchní představě o feminismu, podle které mají být ženy nějaké hrdinky nebo bojovnice, vzpírá. Jediné, co ženské postavy musí být, je být opravdovými postavami. Ženská postava může být klidně i špatná, může být třeba i zlá, ale nikdy nesmí být zploštělá a prázdná. Zkrátka mě těší, když vidím na jevišti ženy jako plnohodnotné a mnohovrstevnaté postavy, moc často se to ale bohužel nestává. Ale ve Vaříme s Elvisem máme dvě přímo skvělé ženské postavy, kolem kterých se děje spousta věcí. Nejsou to hodné postavy, nejsou to postavy ani nijak pozitivní, ale jsou velmi opravdové a to se mně líbí.
Máš ve hře nějakou oblíbenou situaci?
Samozřejmě, že mám. Možná trochu navzdory k tomu, co jsem před chvílí řekla, je to situace, kdy má postava Mámy monolog ke svému manželovi upoutanému na vozíku. Je to moment, kdy vlastně poprvé pochopíme, že Máma svého manžela opravdu hluboce miluje. A dovedeme si představit, že miluje i svojí dceru, i když to do té doby vypadá, jako že všechny nesnáší. A najednou se naplno ukáže veškerá složitost Máminy životní situace. Tahle scéna se mi opravdu moc líbí.
Jak myslíš, že budou diváci na hru Vaříme s Elvisem reagovat?
Doufám, že dobře! Myslím si totiž, že v téhle hře uvidí každý něco ze života, i když možná ne přímo z toho vlastního. Ale lidé se umí dobře ztotožnit i se situacemi, které osobně nikdy neprožili, umí se do nich hluboce vžít a odnést si z nich něco podstatného do svých skutečných životů… A nesmíme také zapomenout na druhou rovinu hry, a to je Elvis Presley a jeho písně. Do těžké situace obou žen, které mají mezi sebou vysloveně toxický vztah a které se musí starat o tatínka– mladého člověka na kolečkovém křesle, který po úraze není schopný pohybu -vstupuje Elvis jako symbol energie, krásy a štěstí. Padesátá či šedesátá léta, jak je dodnes symbolizuje Elvis, samozřejmě nikdy v téhle krásné a bezproblémové podobě neexistovala a ani samotný Elvis nebyl bezproblémový. Ale ta symbolika pohádkové krásy tady skvěle funguje jako kontrast i jakási ochrana před strachem a smutkem. Elvis je ve hře něčím krásným, k čemu by se chtěly obě ženy přiblížit. A zároveň symbolem něčeho, co asi nikdy reálné nebude.
Jaký je vlastně tvůj vztah k hudbě Elvise Presleyho?
Podle mě jeho hudba určitě patří jiným generacím, protože už i moji rodiče poslouchali úplně jinou hudbu než Elvise. Ale když jsem poslouchala Elvisovy písničky kvůli přípravě naší inscenace, tak jsem samozřejmě zjistila, že hodně jeho písniček vlastně znám - a že je znají všichni. A že to opravdu dnes působí jako nějaký růžový sen nebo představa jakéhosi ideálu, a to včetně ideálu uměleckého nebo ideálu mužnosti. V tom je určitě nadčasový.
Je složitý vztah Mámy a Jill vůbec nějak řešitelný?
Určitě ano, protože ke konci obě k nějakému řešení dojdou, i když je to trochu zrychlené... Problém v tomhle vztahu je hlavně v postavě Mámy, protože Jill je ještě dítě. Kdyby se Máma na chvíli zastavila, rozhlédla se a řekla si otevřeně „stalo se, co se stalo a já musím pomoct svému dítěti“, tak by určitě všechno proběhlo úplně jinak. Maminka ale trpí sobectvím – i když je to, a to je na tom zajímavé, velmi srozumitelné sobectví, protože Máma má pravdu, když říká, že má právo ještě naplno žít a že ještě není stará…
Ještě nebyla řeč o poslední postavě hry, mladém supervizorovi sladkého zboží Stuartovi.
To je nejpozitivnější postava ze všech, i když některé věci, které udělá, opravdu v pořádku nejsou. Je mladý, velmi hodný a upřímně se snaží každému rozumět a vyjít všem vstříc - a pak to nezvládá, protože Máma s Jill jsou silnější, protože mají své jasné záměry. On navíc vůbec nechápe, jaký je mezi oběma ženami vlastně vztah. Je to zkrátka hodný člověk, kterému se ale právě proto, jak hodný je, stanou věci, které se mu stanou…
Existuje něco, co by sis mohla dovolit inscenovat tady ale ne třeba v Chorvatsku?
V téhle inscenaci přímo ne. Tato hra by se v Chorvatsku klidně mohla hrát stejným způsobem, jako zde. Není to téma, které by v Chorvatsku udělalo větší rozruch než tady.
Jak se ti pracuje v Divadle pod Palmovkou?
Naprosto báječně. Protože mám skvělé, ale opravdu skvělé, herce a skvělé lidi kolem sebe. Všichni dělají svoji práci, ale nejenom to – všichni jsou nějakým způsobem nadšení. Není to takové to běžné plnění pracovních úkolů a povinností, ale opravdu cítím, že lidé tady opravdu chtějí pracovat, něco dobrého udělat a že pro ně nic není problém. To se mi strašně líbí a dlouho jsem to nezažila.
Děkuji za rozhovor.
Ptal se Ladislav Stýblo