118 - Recenze na Dona Juana
"Existuje ještě hřích?
Tuto polohu realizuje režisér Michal Lang jako klíčovou v celé inscenaci Molièrovy hry. Sganarela hraje Radek Valenta jako člověka, jenž zastává nepřekročitelné morální principy, a proto také upřímně – někdy až s dojemnou vroucností – vyčítá Juanovi jeho chování. Jenže: jako sluha si u něho vydělává na živobytí, a proto mu nezbývá než se aktivně na životním stylu svého pána podílet. Je zcela logické a přirozené, že na konci celého příběhu jej Juanova smrt připraví o mzdu, neboť tak musela skončit kontroverze, v níž mravní zásady prohrávají. Titulní postava, don Juan Ondřeje Veselého, začíná koupelí ve vaně plné pěny, pak předvádí své tělo jen s ručníkem kolem pasu. Sganarel mu provádí ranní kosmetickou údržbu, obléká jej, aby se nakonec vyloupl společensky dokonalý a přitažlivý muž. Ondřej Veselý jej stvrzuje nejenom chlapským zjevem a smyslným požitkem z tělesného bytí, ale i výsostně sebevědomým, ničím neomezovaným jednáním prosazujícím bezohledně vlastní zájmy. Užívá si především a pouze života, toho, co jej těší a baví. A využívá k tomu schopnost manipulovat perfektně s lidmi, zejména znamenitou rétorikou. Je to vybraný exemplář poživačníka; moc nechybí k tomu, aby byl tímto svým životním stylem sympatický.
Z tohoto hlediska se nutně objevuje otázka, co je vlastně špatné jednání, hanebnost, zločin, které zakládají jeho vinu, porušují řád stvořeného světa, a tím znamenají i vzpouru proti jakési transcendentální – boží – moci. Zasluhují tak být nazvány hříchem, jenž znamená omyl, chybu, zbloudění, odcizení vůči lidem, bohu i vůči sobě samému. Nikoliv náhodou v jistém okamžiku don Juan této inscenace hraje věrohodně podobu ukřižovaného Ježíše Krista jako absolutní odmítnutí pojmu hřích. A stejně, jakkoliv představení ukáže sochu komtura v naddimenzované velikosti a tato socha pohybem hlavy přijme Juanovo pozvání na večeři, nevykoná mrtvý komtur spravedlnost přesahující lidskou zkušenost. Stane se to jinak: všechny postavy, které v představení vystupují, i děti pana Neděly, jej lynčují. Juan byl zřejmě příliš netečný k tomu, co si o něm lidi myslí, příliš bezohledně prosazoval svá přání, příliš provokoval tím, že nezakrýval své chování a jednání. A když přišel na to, že by se měl skrývat pod maskou předstíraných ctností, bylo už pozdě. Jeho provokace jinakostí mu nebyla odpuštěna. Jde v tom i škleb, jenž připomíná smečku dravých zvířat.
Kvalita této inscenace je v tom, že interpretuje jak postavu Juana, tak i celý Molièrův text z aspektu nonkonformnosti, v němž jedinec jedná proti uznávaným normám ze svobodného rozhodnutí. Kdyby inscenace šla v tomto smyslu až k nejzazším důsledkům tohoto pojetí – zejména v oné kontroverznosti postav – mohlo dojít představení ještě dál k výraznějšímu sdělení. Je jenom dobře a zajímavě nakročeno, protože se občas jako by lekne své odvahy a zastaví se před posledním krokem. Tento směr scénování je zcela patrný v scénografickorežijní složce, v níž scéna i kostýmy Jana Duška jak v jednotlivostech, tak v celku operují znamenitě, invenčně a trvale s protiklady: současnost prostupuje minulost, iluzivnost je prostředkem k akcentování fiktivnosti divadla, vizualizace stojí proti slovům a způsobem koláže formuje smysl.
Je to myšlení obrazem, které se podílí na významové výstavbě inscenace. V tomto duchu nutí tato říjnová premiéra spolu s premiérou Divadla Letí důrazně přemýšlet nad určitými znaky morálního stavu současnosti, jež bychom možná mohli zahrnout pod pojem egotismu značícího zvýšené nekritické hodnocení vlastní osobnosti i intenzivní a nevybíravé sebeprosazování s ohledem na vlastní prospěch. A to věru není málo v době maximální sebescénovanosti."